Jaká škoda vlastně vznikne při sdílení audiovizuálních děl? Nikdo neví ….
Vydavatelské společnosti i někteří umělci rozhodně nejsou nadšeni z toho, že lidé užívají a sdílí jejich práci zadarmo a tudíž minimálně neférově až nelegálně. Samozřejmě je na místě se ptát, zda jsou vždy férové a morální i ceny a podmínky užívání audiovizuálních děl. Ale tohle všechno je jedna věc.
Úplně jiná záležitost je ale stíhání a žalování uživatelů, kteří se nějakým způsobem dostanou do křížku s audiovizuálním právem. Nemluvíme nyní o pirátech, kteří skutečně se vším vědomím a svědomím účelově množí a obohacují se na práci někoho jiného, mluvíme nyní o jednotlivých koncových uživatelích, kteří třeba nasdílejí několik skladeb atd. Kamenem úrazu je vyčíslování škody.
Vydavatelé, či spíše soukromé firmy a organizace typu RIA apod., které se zaštiťují bojem proti pirátství, samozřejmě škody nafukují do absurdních výšin. Ačkoliv všichni vědí, že 50 milionová škoda nasdílením několika písniček těžko reálně může vzniknout, neb těžko se dá přesně vyčíslit počet skutečných stažení a počet skutečných uživatelů, kteří by si jinak skladby koupili, přesto stále slyšíme o naprosto za vlasy přitažených rozsudcích.
Jedním z křiklavých případů je neustále se vracející případ Jammie Thomas-Rasset, svobodné matky čtyř dětí z USA, která jednoho dnes nasdílela přes KaZaa síť 24 hudebních skladeb. Následně byla identifikována a zažalována v USA, přičemž první rozsudek zněl 220 tisíc amerických dolarů. Proběhlo odvolání, které ale dopadlo tak, že odškodné bylo zvýšeno na 1,92 milionu dolarů (33,5 milionu korun!). Po dalším odvolání soud snížil částku na necelých 55 000 dolarů (1,5 milionu korun). I proti tomu proběhlo odvolání a nejnovější verdikt pár dní starý, zní 1,5 milionu dolarů (26 milionů korun).
Nechci poukazovat ani tak na to, že odškodnění ve výši desítek milionů korun za 24 písniček, je pro běžného člověka naprosto likvidační, naprosto nevýchovné a naprosto ujeté a nelogické a v podstatě nikdy uhraditelné. Poukazovat chci na to, jak v úplně stejném případě, může existovat tak ohromný rozdíl v rozsudích o výši odškodnění. Mezi nejvyšším a nejnižším rozsudkem je rozdíl neuvěřitelných 32 milionů korun! Jak je toto vůbec možné? Ta skladba snad stojí pořád stejně?! Takže jak to, že jednou může jedna vyjít na 62,5 tisíce korun a podruhé na 1,396 milionu korun??? Kde je nějaké jasné, reálné a rozumné vyčíslení? Takovéhle házení nereálnými ciframi, které stejně dotyčný ani nemá šanci uhradit je naprosto kontraproduktivní pro všechny zúčastněné. Z firem typu OSA, RIA apod., dělají podobné částky nenažrané idioty, protože prostě neexistuje reálná škoda v takové výši, a z boje samotných autorů za právo na odměnu za své dílu, to dělá frašku, nemluvě o tom, že z vysouzených peněz stejně žádný autor nikdy nic neuvidí. Upřímně pochybuji i o tom, že mnozí autoři kdy něco uvidí z nějakých licenčních a autorských poplatků. Mimochodem ty nedávno v jisté míře označila EK za nezákonné.
Uvidíme, jak se bude celý případ dále vyvíjet, je sice jedním z mnoha, ale zároveň je velmi ostře sledovaný, neb přesně ukazuje současný stav celého boje a vlastního stavu práv uživatelů i autorů z hlediska audiovizuálních autorsky chráněných děl.
Zdroj: Dailytech.com, DDWorld.cz
AUTOR: Jan "DD" Stach |
---|
Radši dělám věci pomaleji a pořádně, než rychle a špatně. |
|