Volně bych navázal na minulý článek Nad svobodou slova se smrákají mračna a tentokrát namísto toho podíval na ochranu našeho soukromí a práv jako takových.
Jako občany EU nás především zajímá dění v Evropském parlamentu, který se minulý čtvrtek (5. 11. 2009) konečně dohodl s Radou EU na podobě dlouho zdržovaného telekomunikačního balíčku. Ten se věnuje především tomu, jak by měl vypadat trh s telekomunikacemi a aby na něm byla větší konkurence, což by vyústilo například v přechod od jednoho operátora k jinému během jednoho jediného dne.
Mnohem větší rozruch ale způsobil dodatek č. 138, který byl důvodem celého toho zdržení. Jedná se totiž o reakci na zavedení HADOPI ("three strikes", "třikrát a dost") ve Francii, které umožňovalo odpojení sdílečů bez jakéhokoliv příkazu soudu. Nyní sice francouzský parlament schválil HADOPI2, které už má tohle ošetřené, ale o tom třeba příště.
Podstatný je výsledek, jak telekomunikační balíček tedy vypadá. Je těžké říct verdikt - navíc nejsem právník -, protože každá ze stran si to vykládá po svém, takže to vypadá, že nakonec vyhrály obě dvě. Jisté však je, že se ustoupilo od doplňku zákona, že přístup k internetu je "jedním ze základních práv". Ten byl nahrazen souhlasem, že k odpojení člověka od internetu je nutné soudní oprávnění a nestačí jen rozhodnutí nějaké instituce.
Bohužel nikde není řečeno nic konkrétního o tom, že to má být právě soudce, kdo navrhne odpojení od internetu. Tím navrhovatelem tedy může být libovolná organizace (ve Francii zmiňované HADOPI) a následně pak má dle telekomunikačního balíčku uživatel právo na "spravedlivý a nezaujatý proces", který mu zaručuje "být vyslechnut". Nicméně odpojení musí být "odpovídající, náležité a úměrné demokratické společnosti".
Jen zmíním, že "třikrát a dost" je zákon, kde uživatelé sdílející a stahující nelegálně obsah, ke kterému nevlastní autorská práva, jsou třikrát na tento prohřešek upozorněni a poté již odpojeni. Jenže zde je právě ten problém, že příkaz k odpojení nevydává soudce, ale nějaká organizace a až poté se jde k soudu. Chybí zde jakákoliv presumpce neviny (ostatně je to podobná situace jako s poplatky z médií - tzv. výpalným -, kde jsme také všichni automaticky označeni za zločince). Samozřejmě se nezastávám stahování autorsky chráněných děl, ale pokud v jednom státě stojí nová hra 1299,- a v jiném koupíte ten samý titul za 599,- tak je asi něco v nepořádku. Stejně tak proč některé kapely nemají problém vydat desku na internetu zdarma (naposled u nás Vypsaná Fixa či Horkýže Slíže)?
Nicméně toto je jen podoba telekomunikačního balíčku, na které se obě strany dohodly, teď ještě zbývá, aby byl schválen, což zřejmě nebude už problém. K tomu by mělo dojít 23. - 26. listopadu, pričemž jednotlivé státy mají 18 měsíců na to, aby dle tohoto nařízení nastavily svoje zákony.
Již nyní se však ve Velké Británii ozývá jistý Peter Mandelson ze Sněmovny lordů se zavedením něčeho podobného jako HADOPI, jenže v mnohem větším rozsahu - proto se chci věnovat právě tomuto problému a ne HADOPI.
Dle navrhovaného zákona - který je mimo jiné cílen jako obrana proti terorismu (!!!) - by musely všechny telefonní společnosti a internetoví poskytovatelé uchovávat záznamy o veškeré osobní komunikaci svých zákazníků a to po dobu jednoho roku. Člověk si jistě pomyslí, že to už částečně funguje, jelikož kdykoliv voláme na linku operátora, banky či jiné instituce, je "hovor pro zlepšení kvality služeb monitorován". Zde se však jedná o několikaminutový hovor, kterých - ruku na srdce - uděláme pět za měsíc a to ještě přeháním.
Ve Velké Británii by se však uchovávalo vše - komu píšete a co píšete, vaše hovory, navštívené stránky. Mnohem větším paradoxem je fakt, že k těmto datům by mělo mít přístup 653 institucí (včetně policie, magistrátu, ale i ambulance, hasičů nebo ředitelů věznic). Osobně nevím, k čemu hasičům nebo záchrance bude, komu Tonda z Horní Dolní volá třeba přes Skype? Tyto veřejné instituce nemají sice přístup k obsahu emailů a hovorů, ale už mají přístup k odesílateli, příjemci, adresám, datům...
Dalším problémem je to, kdo bude mít k takto citlivým datům přístup? Dle zákona totiž oprávnění nemusí dát soudce, ale vrchní představitel policie (či v případě jiných institucí stejně postavený činitel)! Dokážete si jistě představit, jak to asi bude fungovat. Nikdo snad nemůže věřit tomu, že se databáze takového rozsahu podaří uchránit před rukami nedočkavců, zvlášť když k přístupu k nim není potřeba soudní příkaz.
Samozřejmě, že se tamní politici ohání s tím, že je to jen kvůli účinějšímu boji proti terorismu. Toto například řekl asistent komisaře Scotland Yardu: "Tato data nám pomáhají zachraňovat životy a poskytují nám příležitost získat náskok během vyšetřování..." To jistě ano, jenže... Předpokládám, že teroristé nejsou tak hloupí a když budou chtít, zašifrují svoji komunikaci řekněme pomocí 2048 bit RSA a pak tyto data mohou být skladována klidně rok a stejně se k nim nikdo nedostane. Takže jak už tomu tak bývá, nejvíc na tom bude bit obyčejný, slušný člověk.
A na závěr ještě pár perliček. Britská vláda nejdříve počítala s tím, že bude existovat jedna centrální databáze. Od toho nakonec ustoupila, jelikož dokonce i ona sama uznala, že zde by bylo opravdu velké riziko zneužití těchto informací.
Samotné firmy, které by měly uchovávat data (mezi nimi jsou Orange nebo Vodafone), se zabývají spíše otázkou, kde na to vzít peníze a kapacity a zdali je to vůbec fyzicky možné. Asi aby se jim nad tím lépe přemýšlelo, tak by jim během 10 let byly proplaceny dvě miliardy liber (cca 60 miliard korun).
Ve stínu těchto dvou velkých událostí se jeví zavedení zákona o uchovávání cookies internetových stránek jako výsměch. V tomto případě sice Rada EU schválila, že cookies mohou být uchovávány jen s vědomím a souhlasem uživatele, ale jak jsem již řekl, je to jen slabá náplast na našem právu na soukromí, které v době internetu visí na vlásku.
Zdroje: telegraph.co.uk, arstechnica.com, blogs.wsj.com, billboard.biz
|