Když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně Lynnfield proti Bloomfield nic moc nového nepřináší a tedy není nějak nutné si celou architekturu procesoru NEHALEM rozebírat. V podstatě je velmi podobná procesorům AMD Phenom II, rozdíl je v samotném jádře, které je ale víceméně podobné tomu, které se nachází v Core 2 procesorech.

Zbytečné kecání o sběrnicích QPI, DMI, kam je co připojeno a co který tranzistor dělá, si odpustíme. Nejen že nás to vlastně vůbec nezajímá, ale je to dost nudný. Nám stačí vědět, že prostě NEHALEM má integrovaný řadič pamětí a k tomu odpovídající komunikační sběrnici a že je to vlastně identická koncepce, kterou už dlouhá léta najdeme v procesorech AMD a popravdě řečeno, procesory Intel Core i5-700 (bez HT) a AMD Phenom II X4 9xx jsou vůbec ty nejpodobnější procesory od obou společností za dlouhá léta. Zajímá nás hlavně zda to funguje a jaký to má výkon.

Architektonicky nás bude více zajímat procesor Clarkdale, který přijde už na 32nm a hlavně bude mít integrované grafické jádro. Zanechme tedy konstrukci procesorů konstrukcí a podívejme se na to, co nám uživatelům Lynnfield přináší.

Tohle vlastně také není úplná novinka, ale Intel u nových procesorů přišel s vylepšeními. Turbo režim je vlastně částečně taková berlička kvůli zaostávajícímu softwaru, který není schopen často využít více než jedno jádro, maximálně dvě, procesoru. A tak, aby čtyřjádrové procesory nevypadaly v některých aplikacích vedle svých výše taktovaných dvoujádrových kolegů jako chudinky, Intel přináší technologii automatického přetaktování.

Turbo režim už existuje u procesorů Core i7-900, ty se automaticky přetaktovávají automaticky maximálně o 2 násobče. V závislosti na teplotách procesoru (TDP) a vašem chlazení jste tedy mohli díky této technologii automaticky získat v tomto režimu vyšší frekvence. U Core i7-920, který v základu tiká na 2,66GHz to tedy bylo běžně 2,8 ale i 2,93GHz.

O Core i7/i5 Lynnfield procesorů je tato technologie inovována a funguje trochu jinak. Stejně jako u procesorů AMD Phenom může mít Lynnfield různou frekvenci na každém jádru. Pokud narazíte na aplikaci, které zatíží jen jedno jádro, jeho frekvence se může zvýšit daleko výše. U Core i5-750 na 2,66GHz tak může dosáhnout až 3,33GHz. U aplikací pro dvě jádra se frekvence také zvýší, ale o méně, a může být maximálně 3,2GHz. Tohle by mělo dostatečně eliminovat výhodu výše taktovaných dvoujader v neoptimalizovaných aplikacích pro čtyřjádra. Turbo režim ale funguje i v případě maximálního využití všech jader, pokud není překročena určitá hodnota TDP. V tomto případě se zvýší frekvence až o dva násobiče, takže z 2,66GHz můžete mít rázem 2,93GHz. Zde ale přichází důvod koupit si lepší chladič.

Jak jsem napsal, vše závisí na tom, zda je dosažena určitá hodnota TDP: pokud jí dosáhnete, nemusí se procesor automaticky přetaktovat vůbec, nebo jen o jeden násobič. To se nám stalo s osazeným BOX chladičem, který byl v naší testovací sadě. Intel nám ale dodal i pořádný chladič, kterým byl Thermalright a s díky němu frekvence v Turbo režimu skutečně vyskočila o dva násobiče na 2,93GHz. Vše samozřejmě bez toho, abychom si jakkoliv hráli s taktováním.

Turbo režim funguje automaticky a je to rozhodně užitečná věc pro uživatele a mocná zbraň proti konkurenčním procesorům AMD. Na jednu stranu je to opravdu berlička kvůli zaostávajícímu softwaru, ale na stranu druhou Intel tlačí na to, aby sofware začal využívat výhod vícejádrových CPU a protože se přetaktovávají všechna jádra, je to užitečné jako celek. Vylepšený turbo režim je asi největší výhoda nových procesorů Lynnfield a uživatelsky bude nejvíce cítit.