Nové šestijádrové procesory AMD jsou poměrně příjemným překvapením. Překvapením proto, že jsou stále vyráběny 45nm procesem, což budí lehké obavy z provozních vlastností. Intel totiž šestijádro na 45nm také vyrobil, ale nakonec s uvedením na desktop počkal, kvůli obavám o velikost, výtěžnost a provozní vlastnosti, až bude mít k dispozici 32nm. Už ale můžeme prozradit, že v případě AMD přidání dalších 2 jader ke stávajícím 4 neudělalo na provozních vlastnostech nic, co by stálo za řeč!

Ano. AMD sice přidalo ke čtyřjádrovému CPU další půlku čtyřjádrového procesoru, což má za následek výrazný růst počtu tranzistorů a samozřejmě plochy čipu, ale kupodivu to na běžných frekvencích neudělalo se spotřebou ani zahříváním nic moc významného. TDP, které AMD navíc udává jako čistě teoretickou hodnotu, zůstalo u X6 úplně stejné, jako u stávajících X4, tedy 125W! A to se X6 nijak zásadně frekvenčně dole nedrží. Zato samozřejmě výkon poroste. AMD a Intel se shodují, že další vývoj procesorů je vývoj pomocí přidávání jader. Jenže to má svá úskalí. Intel se proto snaží výkon podpořit přidáváním vláken. Jinými slovy softwarově se procesor tváří jako s vícejádry než kolik jich fyzicky skutečně má. Tato funkce se u Intelu jmenuje Hyperthreading a jsou jí vybaveny některé nové 32nm CPU, ale také starší 45 čtyřjádra. Jenže úskalí této technologie je, že samozřejmě skutečné fyzické jádro nenahradí, takže přínos je maximálně v řádu 20-30% v nejlepších několika málo případech. AMD tuto technologii ve svých procesorech nemá, za to je dnes ale schopno nabídnout více fyzických jader, za stejnou cenu, co Intel méně jader.

Známe to již z dřívější doby, kdy AMD nabízelo za cenou dvoujader tříjádra nebo dokonce i čtyřjádra. Dnes tedy Intel nabízí čtyřjádra (i dvoujádra), za tu samou (i nižší cenu) ale AMD nabízí šestijádro. Takže více jader, více Addidas? No zase tak jednoduché to bohužel není.

Do hry pak vstupují samozřejmě frekvence, čím rychlejší, tím lepší, to platí pro většinu aplikací stále a platit bude. Samozřejmě čím více jader na vyšší frekvenci, tím lepší. Problém ale je, když aplikace více jader nepodporuje. Pak samozřejmě do hry také promlouvá architektura samotných výpočetních jader. Současné procesory AMD Phenom II a Intel Core i jsou si hodně podobné svou konstrukcí, kdy Intel v podstatě okopíroval AMD a dnes tedy mají i jeho procesory integrovaný paměťový řadič a rychlou sběrnici, která se jen u Intelu jmenuje jinak, než u AMD. V čem se samozřejmě CPU nadále liší, jsou samotná výpočetní jádra. Core i je stále architektura Core 2 Duo, a ta je pořád v zásadě o něco novější a modernější než AMD Phenom II, což je pořád Phenom K10 a to je upravená K8. AMD Phenom II X6 nejsou výpočetní architekturou nové procesory. Jsou to pořád Phenom II modely se vším, co k tomu patří.

Z hlediska vlastní stavby a technologií jsou ale na platformě AMD novinkou. Kromě toho, že se jedná o nativní šestijádra, mají i věc, kterou si zase AMD „okopírovalo“ od Intelu – Turbo technologii, která dělá přesně to samé, co Turbo na současných Intelech.

Opět se jedná o automatické přetaktování jader v závislosti na jejich vytížení, které je omezeno hranicí TDP procesoru. V případě AMD ale tato technologie funguje jen na 1-3 jádrech. Nepřetaktovává všech 6 jader a to z prostého důvodu, překročilo by TDP, které totiž zůstalo úplně stejné, jako u současných X4 modelů!

Nicméně to už není omezením pro výrobce základních desek. Někteří, jako třeba ASUS, vám dávají možnost, pokud chcete, tak využívat jejich utilit, které se dokáží chovat stejně jako Turbo, ale umí přetaktovat i všechna jádra najednou. Vše jde samozřejmě automaticky jednoduše aktivovat i deaktivovat, dokonce ani nemusíte nic složitě nastavovat, když nechcete.

Nicméně Turbo jako takové, je přítomné přímo v AMD Phenom II X6 procesorech a přetaktovává 1-3 jádra a to až o 500MHz. Samozřejmě to v praxi funguje stejně jako u Intelu, a důvod, proč s tím výrobci přišli je, že 45nm čtyřjádra nebo v případě AMD i šestijádra mají kvůli TDP nižší frekvence, než levnější dvoujádra. Ty jsou sice pomalejší v optimalizovaných aplikacích, pokud ale narazíte na stále poměrně hodně rozšířené aplikace, využívající pouze jedno jádro, bylo by výše taktované dvoujádro o dost výkonnější než drahá 4/6jádra. Automatické OC (turbo), které v závislosti na vytížení jader (a tedy tom, zda aplikace je nebo není optimalizovaná pro vícejádra), dokáže nižší frekvenční nevýhodu dražších vícejader eliminovat. Nevýhoda je, že když udáváte nějakou frekvenci procesoru, tak díky téhle technologii v podstatě při některých testech neříkáte pravdu. Ano, procesor má třeba v základu 3GHz, ale pak přijde aplikace a najednou má ten CPU na jednom jádru třeba 3,5GHz nebo 3,2GHz na všech. Z hlediska přesného testování tedy vzniká guláš. Ten můžete eliminovat vypnutím Turbo funkcí, čímž ale eliminujete část nativních funkcí CPU, a negativně ovlivníte výkon těchto modelů, takže to bude nepřesný test také.

Takže co s tím? No testujeme tedy vždy s Turbem aktivním, což znamená, že v některých testech prostě ten procesor nemá tu nativní frekvenci, která je u něj uvedena. Berte tedy v úvahu hlavně modelová označení CPU. Srovnávání podle frekvencí už není prostě vypovídající. Na druhou stranu celá tahle Turbo technologie není vlastně nic jiného, než obrácené dlouhá léta používané úsporné technologie obou společností, které automaticky podtaktují při nevyužívání jádra CPU a tím sníží jejich spotřebu v klidu. Turbo je prostě to samé, akorát směrem frekvence nahoru (současně i frekvence dolů u nevyužívaných jader). Nedá se tedy říci, že by Turbo byla nějaká revoluční novinka Intelu nebo AMD. Jen se jim teď hodí do krámu, co by berlička, když vývojáři SW chrápou a vícejádrové procesory mají stále méně využití, než by si zasloužily.